Мирон

Tady se za mikrofonem schovat nedá: sál se sám zesiluje. Poprvé v životě jsem slyšel svůj vlastní hlas z protější zdi.

Vyšel jsem v šedém tričku, protože bych si o oblečení myslel v něčem jiném. Mělo by tam být co nejméně věcí, které by na pódiu překážely.

Začnu tiše zpívat, skoro šeptem. Hlas je jako sval: přílišné namáhání před vystoupením znamená zkazit první dvě písně.

Nejdelších dvacet minut mého života. Vždycky je trávím zády k zrcadlu – jinak začnu opravovat věci, které nikdo neuvidí.

Odtud je vidět slušný poměr: jeden člověk na pódiu a stovka těch, kteří si přišli poslechnout. Proto je to děsivé.

Zrcadlo se světly pro krásu nepotřebujete. Řeknu vám, co dělám těch dvacet minut před odchodem ven.

Poslechnou si padesát představení denně. Víte, co je probudí? Není to hlasitost. Je to ta tichá první věta.

Věšák s obleky, zrcadlo a šálek studené kávy. Žádná romantika, a to se mi líbí nejvíc.

Nejděsivější ticho v životě zpěváka není ticho publika, ale ty tři vteřiny, kdy se na sebe dívají.

Hlavní chybou začátečníků je držet ho daleko od sebe, „aby vypadal hezky“. Díky tomu je hlas tenký, ne hlasitý.

Tři stačí na polovinu písní, které znáš nazpaměť. Zbytek jsou jen dekorace.

První nahrávka, pořízená v kuchyni s vypůjčeným mikrofonem. Nedá se poslouchat, nedá se vyhodit.

Polovina práce spočívá v sundání sluchátek a poslechu bez nich. Reproduktory méně lžou.

Sto sekund, jeden záběr, žádný střih. Takhle to zní v místnosti.

Nejlepší záběr je téměř vždy ten druhý. První je rozcvička, třetí je opravdová námaha.

Druhá možnost je pomalejší. Nechám obě – uvidíme, jak se to změní.

Kontroluji si písničky za pochodu. Pokud to k tomu nepasuje, znamená to, že rytmus není správný.

Nahrávám mezi lednicí a oknem. Akustika je tu lepší než v pokoji – čalouněný nábytek zvuk přehlušuje.