Никита

Termín byl včera. Jsou tací, co to dělají předem, a tací, co se o tom dozvídají „předem“ z vyprávění jiných lidí. Ale já jsem odešla z domu: úkoly jsou otevřené, jsem venku, je noc, směju se. „Aha, to je dnes?“ – tři slova, která z úterý udělají sprint. Zítra začnu jinak. Říkám to přesně tolikrát, kolikrát existuje zítřek.

Stand-up comedy show je tím nejupřímnějším testem vtipu: pokud se směje jen váš partner, pak byl vtip určen vám oběma.

Nejlepší na párových vystoupeních je okamžik, kdy oba zapomenou na svou rutinu a začnou si doopravdy povídat.

Dohodli jsme se, že nebudeme rušit. Vydrželi jsme asi čtyři minuty – a to je, upřímně řečeno, rekord.

Pokaždé, když si slíbím, že půjdu brzy spát, telefon přehraje další video a po čtyřiceti minutách už na tom nezáleží.

Pokaždé, když si slíbím, že půjdu brzy spát, telefon mi nabídne další video. O čtyřicet minut později ležím ve tmě a směju se mývalovi, který měl evidentně horší týden než já.

Je to tu pořád stejné: chodba, zeď a myšlenka: „Proč tohle vůbec dělám?“ Hned při prvním smíchu to přejde.

Nejlepších pět minut představení je těch, které nejsou napsané. Je nemožné je napodobit na druhém pódiu.

Čím menší sál, tím děsivější: ve velkém nevidíte tváře, ale tady vidíte všechny, kteří se nesmějí.

Můj jevištní partner. Je první, kdo se směje mým vtipům – je to příjemné i podezřelé zároveň.

Hned to vyřešíme, dokud si ještě pamatujeme ten pokoj. Po dni si pamatuješ jen svou vlastní tvář.

Opakuje text, já předstírám, že si nedělám starosti. Oba lžeme.

Žádné zvíře, žádný nápis, žádná hudba. Jen mikrofon – a hned poznáte, jestli vtip funguje, nebo ne.