Ганна

Záměrně neukazuji obálku. Nejdříve vám řeknu, o čem je, a pak, pro ty, které to zajímá, vám sdělím název.

Čtení nahlas je děsivější než psaní. Ale hned rozpoznáte, kde je text chybný.

Tři věci se záložkami někde uprostřed. A pořád nevím, jestli se k nim vrátím.

Záložka na sté stránce znamená, že kniha byla právě tam opuštěna. Mám jich tři – a všechny tři čekají na svůj čas.

Nepíšu na okraje ani neohýbám stránky. Místo toho mám krabičku a každá záložka odněkud pochází.

Zhasnu stropní světlo. Stačí jedna lampa a místnost se zmenší a kniha se blíží.

Podtrhávám si to tužkou a vracím se za rok. Nejzajímavější je, když nechápete, proč jste si to podtrhli.

Dvacet minut před čímkoli jiným. Čtení po práci se téměř nikdy nekoná, ale předtím se to stává vždycky.

Doma myji nádobí a tady se mě nikdo nedotýká. Nejlepší je číst tam, kde nejsou žádné domácí práce.

Ne ty nejlepší v životě, ale ty, ke kterým se pořád vracím. Tohle jsou jiné seznamy a ten druhý je upřímnější.